Krásná léta

Marcel Duchamp přichází do Paříže roku 1904; ukončil právě bakalářskou zkouškou střední školu v Rouenu, kde byl jeho otec notářem. Narodil se blízko Rouenu, v Blainville, 8. června 1887. Teď mu tedy bylo sedmnáct. Pár let už maloval a kreslil a teď byl rozhodnut se stát malířem. Měl v Paříži dva bratry, starší o víc než deset let, kteří tam žili jako umělci. Byli to grafik a malíř Gaston, podepisující se Jacques Villon (1875 – 1963), a sochař Raymond, podepisující se Raymond Duchamp-Villon (1876 – 1918). Oba se později měli stát známými. Také jedna ze tří sester Duchampových, o dva roky mladší než Marcel, Suzanne (1889 – 1963), malovala.

O Marcelových prvních letech v Paříži se nedá mnoho říci. Když tam přišel, začínala právě velká doba moderního umění, která měla potrvat až do války a během níž měl vývoj tohoto umění strmě vyvrcholit. v letech 1905 a 1906 je to nástup fauvistů; zanedlouho kubisti, abstraktivisti , futuristi. Ale mladý Marcel si toho, zdá se, dost dlouho nevšímá. Nechce se ani nijak uplatnit, stačí mu, že žije svobodným životem, jaký obdivoval u svých bratrů, zejména u Gastona, tedy Jacquese Villona. Ostatně ani ten nemá zvláštních ambicí, spokojuje se tím, že ve stopách Forainových a Steinlenových kreslí a otiskuje humoristické kresby. k malbě a vlastnímu názoru se dostává teprve pozdě. Marcel také po bratrově vzoru kreslí; je obratný a podaří se mu několik kreseb otisknout a dokonce vystavit, roku 1907 a 1908, na Salonu humoristů. Trochu také maluje. Navštěvuje nejprve soukromou školu Akadémie Julian, pokusí se bez úspěchu o přijímací zkoušku na École des Beaux-Arts a pracuje pak u tiskaře grafik v Rouenu. Od roku 1909 vystavuje i obrazy; nejprve v Podzimním salonu, pak v Salonu Nezávislých a s Normandskou společností moderního malířství. Dva obrazy dokonce našly kupce. Něco z obrazů té doby se ztratilo, ale nikdy jich asi mnoho nebylo. Je to dost obratné, ale neosobní malování, které zůstávalo v okruhu přežívajícího se impresionismu.

Tehdy zároveň vrcholí ona neuvěřitelná dnes už doba, "belle époque"; nikdy se nežilo krásněji a nikdo, alespoň v Paříži, netušil, že to má tak brzo a už nenávratně skončit. Víme toho málo, skoro nic, o Marcelově tehdejším soukromí. Uměleckého světa si málo všímá. Nejdříve sice bydlí, jako jeho bratři, na Montmartru, v tradiční umělecké čtvrti, ale když se bratři přestěhují dál do Puteaux za Paříží, najme si ateliér v předměstské čtvrti Neuilly, na půl cestě mezi Montmartrem a Puteaux. Zdá se, že si tu lidovou tehdy čtvrť oblíbil; zůstal tam od roku 1908 do roku 1912. (Po mnoha letech bude mít v Neuilly ateliér jeho sestra Suzanne a po její smrti si Duchamp, přesídlivší zatím už do New Yorku, tento ateliér pro své občasné pobyty v Paříži podrží; a bude to také tady, v Neuilly, kde ho zastihne smrt.) Lpí na své rodině, pořád se vrací do Rouenu a jeho nejbližšími přáteli jsou i v Paříži jeho rouenští spolužáci: Dumouchel a Triboute, kteří studují medicínu. Dumouchela bude portrétovat. Rád se toulá po ulicích a načrtává si postavy, které ho zaujaly, hraje náruživě kulečník, ale nechodí do kaváren, kde se setkávají a poznávají mladí umělci; zůstává raději celé dny ve svém ateliéru.

Trvá to do roku 1910, než se Marcel začne sžívat s uměleckým světem Paříže. Je mu tehdy třiadvacet let. v rozhovorech s Cabannem roku 1966 vzpomněl, že Matissovu malbu poznal v letech 1906 nebo 1907: tehdy byly Matisovy obrazy největší událostí v moderním umění, ale ve své práci na ně mladý Marcel nijak nereagoval. v přednášce Pokud jde o mne roku 1964 uvedl, že si povšimnul umění Cézannova a fauvistů – to znamená zvláště Matissova – až v letech 1909 – 10. Rozhodně teprve roku 1910 začíná malovat obrazy, které obrážejí zájem o současné umělecké dění. Prvním je Podobizna umělcova otce, inspirovaná Cézannem; příští obrazy budou fauvistické.

Poslední z Duchampových obrazů z roku 1910 mají ostrý expresionistický akcent – zdá se, že se tu uplatnil vliv tehdy dosti známého a pak zapomenutého fauvisty Pierra Girieuda. Vystaví je téhož roku 1910 na Salonu Nezávislých a Guillaume Apollinaire je zmíní v novinové kritice jako "les nus tres vilains" – velice ohavné akty. Jsou to všechno obrazy udělané se zřejmým malířským talentem, ale neosobně. Je to, jako by malíř jenom sám pro sebe si chtěl složit zkoušku z toho, co bylo tehdy moderním uměním, ale problémy tohoto umění se ho přitom nijak pronikavěji nedotýkaly. Ještě roku 1910 toto údobí Duchampova díla končí. Příští obrazy z konce roku 1910 a jara 1911 mají temná symbolická témata i názvy; v prostorovém řešení navazuje tady malíř na Gauguina. Je to všeho všudy jenom pět obrazů, ale pro jeho příští vývoj jsou velmi důležité. První z nich jsou malovány dost nemotorně, postupně se jejich faktura uvolňuje a poslední z nich, Mladíka a dívku na jaře, ponechává Duchamp už jen v živém náčrtu; nedomalovaná definitiva prosvítá pozdějším obrazem Síť ustálených prototypů měr.

V té době se Duchamp začíná sžívat s umělci kolem sebe. Prostředkují to asi jeho bratři. Od roku 1911 se scházejí každé úterý v ateliéru malíře Gleizese a hlavně pak každou neděli u Marcelových bratří v Puteaux mladí umělci – Metzinger, Gleizes, Léger, La Fresnaye, Le Fauconnier, Gris, Lhote, pozdější básník a zatím malíř Ribemont-Dessaignes a jiní, vesměs zaujatí kubismem. Také soused Duchampů v Puteaux Kupka, teoretici a propagátoři kubismu Apollinaire, Hourcade, Raynal a americký malíř Walter Pach, který, až vypukne válka, pozve Marcela do New Yorku. Marcel je mezi nimi nejmladší: ostatním je pětadvacet až třicet, Villon je pětatřicetiletý, Kupka patří dokonce do jiné generace, je mu čtyřicet. Také Marcel se začíná zabývat kubismem a teoriemi o povaze prostoru a času a o jejich vztahu, které se okolo kubismu rozvíjejí.

Ústředním jevištěm výtvarných událostí byly tehdy v Paříži dva salony, na jaře Salon Nezávislých, na podzim Podzimní salon. Zde se také odehrály první velké manifestace fauvismu. Ale kubismus sem nepronikal. v létě roku 1908 dospěl Braque, až do té doby jeden z menších fauvistů, k novému utváření obrazu, jemuž se mělo dostat názvu "kubismus". Poslal tyto obrazy hned téhož roku na Podzimní salon, jehož se dosud účastnil, ale tam celý jeho soubor porota odmítla. Braque tedy vystavil obrazy v obchodní galerii Kahnweilerově, kde vystavoval také Picasso, a salony přestal obesílat (s výjimkou malé účasti na Nezávislých 1909). Ani Picasso nevystavoval v salonech, takže širší veřejnosti přicházející kubismus zpočátku unikal. Neunikal však mladým malířům: viděli v něm rozhodnou událost pro dějiny umění a snažili se v něm svým způsobem pokračovat. Tito malíři pak vnesli kubismus do salonů: poprvé se kubistická plátna objevila na Podzimním salonu 1910, následujícího roku už "kubisté" vystoupili společně v jednom sále Salonu Nezávislých a na Podzimním salonu. Byli to Metzinger, Gleizes, Léger, Delaunay, Le Fauconnier, a ti tehdy reprezentovali pro veřejnost kubismus. Marcel Duchamp na jarním Salonu Nezávislých 1911 také vystavoval, ale zůstával ještě mezi tradicionalisty. Teprve na Podzimním salonu 1911 se objeví už mezi "kubisty" jedním svým obrazem, figurální kompozicí Sonáta.