Akt sestupující se schodů

Zdá se tedy, že se Marcel Duchamp začleňuje do proudu tehdejší pařížské avantgardy. Ale to mělo trvat jen docela krátce. Vzápětí přichází událost, která tyto začínající svazky zpřetrhá.

Na Salon Nezávislých na jaře 1912 pošle Duchamp jediný obraz. Namaloval jej na počátku roku 1912 a pokládá jej za reprezentativní: Akt sestupující se schodů. Ale je to vůbec ještě kubismus? Tvary se nejen rozpadly, ale dostaly se do prudkého pohybu; jestli se tolik zdůrazňovala kubistická konstrukce, tento obraz mohl působit spíš dojmem řícení; námět a název byly už docela nepochopitelné. Když obraz jeho přátelé kubisti při instalaci Salonu uviděli, vzbudil v nich zděšení. Je to zase doklad,jak málo se Marcel s ostatními stýkal: nikdo z nich, ba nejspíš ani jeho bratři, zřejmě netušili, na čem pracuje. Teď si nedovedli obraz vysvětlit jinak, než že jím Duchamp chtěl kubismus zesměšnit; možná je také urazilo, že obraz připomínal futurismus, proti němuž se tehdy ostře postavili.

Duchamp byl už "sociétaire", člen Salonu, jeho zásilky tudíž nepodléhaly porotě a obraz nebylo možno odmítnout. po dohovoru s Delaunayem, Le Fauconnierem a Metzingerem se tedy Gleizes rozhodl požádat Marcelovy bratry, aby u něj intervenovali a přiměli ho k tomu, aby si obraz vzal zpátky nebo aspoň změnil titul, který jim připadal zvláště pohoršující – vždyť byl dokonce proti všem zvykům napsán přímo na obraz. Oba bratři, Jacques Villon a Raymond Duchamp-Villon, Marcela tedy oficiálně v Neuilly navštívili a tlumočili mu žádost ostatních. Duchamp se k tomuto příběhu později často vracel. "Odpověděl jsem, no dobrá, no dobrá, odjel jsem taxíkem na výstavu a sebral jsem svůj obraz a odvezl," líčil to Williamu Seitzovi roku 1963. Ale důsledky, které z toho vyvodil, rozhodly o celém jeho příštím životě. Bylo to tvrdé rozhodnutí, vzpomínal v rozhovorech s Pierrem Cabannem 1967: "Řekl jsem si ,Marceli, tak s malováním je konec, hledej si zaměstnání.' A dal jsem se do hledání zaměstnání, abych mohl malovat sám pro sebe." Nejupřímnější je vzpomínka z roku 1963, kterou zachytila Francis Steegmullerová: "Byl jsem hotov se světem umělců, hotov. Řekl jsem si ,Ať jdou k čertu' a nikoho z nich už jsem nechtěl vidět. Uvědomil jsem si, že mé cíle jsou jiné než jejich. (...) Teď jsem věděl, jak jsem odlišný i od svého bratra. Jeho cílem byla sláva. Já neměl žádný cíl. Chtěl jsem jen, aby mne nechali na pokoji a já mohl dělat, co se mi líbilo."

Byl to pro pětadvacetiletého Marcela velký otřes. Ale vůbec ne ztroskotání životních plánů, vůbec ne rezignace. Spíše satisfakce: jeho nejbližší přátelé, ba dokonce i jeho bratři, ho utvrdili v nedůvěře k uměleckému světu a ke všemu, co pro tento svět umění znamenalo. Ať to znamenalo cokoli, ujistil se, že on patří jinam. na tom se už nic nezměnilo ani tím, že na podzim roku 1912 mohl tento obraz přece jen vystavit na výstavě Section d'Or. Myšlenka této výstavy vznikla mezi umělci v Puteaux; název Section d'Or, Zlatý řez, jí dal Jacques Villon a hlavním teoretickým mluvčím byl Apollinaire. Měla to být každoroční výstava, organizovaná stejně jako dosavadní salony, ale měla být především manifestací avantgardy a neměla se vázat na kubistickou estetiku – tehdy už se začalo mluvit o "postkubismu". Duchampovy obrazy působily i na této výstavě cize a nepochopitelně. Apollinaire stál tehdy Duchampovi zvláště blízko, a přece zůstal v rozpacích. Duchamp, psal, je "zneklidňující", v jeho obrazech není "žádné pravidlo"; jsou "divné". Nemluvil jistě jen za sebe; tak viděli Duchampovy věci všichni z tehdejší avantgardy.

Duchampa se to však už skoro netýkalo. Důsledný jako vždy, nalezl si místo: stal se knihovníkem v Knihovně sv. Jenovéfy uprostřed Paříže; líbilo se mu tam, měl dost volného času a mohl se probírat v knihách o perspektivě, která ho tehdy začala mimořádně zajímat. Malovat přestal. Věci, které dělal nebo chystal, už na žádnou výstavu nepošle. Ani by tam nepatřily. Jeho účast na Section d'Or zůstane na dlouho poslední. Osmnáct příštích let se Duchampovo dílo na pařížských výstavách neobjeví.