Médium

Duchamp platí za umělce krajně racionálního a vskutku jím byl. Postupoval metodicky a houževnatě; nedal se strhávat spontánností svého malířského talentu. Sám o sobě říkal, že je kartezián. Vznikl z toho dokonce názor, že jeho obrazy jsou jakési ilustrace či proklamace jeho převratných názorů, či jeho zvláštních vědomostí; že byl profesionálním uměleckým revolucionářem či zasvěcencem tajných nauk, či dokonce obojím zároveň, a to že dalo jeho umění tak nezvyklou podobu.

Ale jenom epigon může napřed rozhodovat o svém díle. Skutečný umělec nikdy nedělá své dílo, protože něco ví, ale proto, aby se něco dověděl. Jeho dílo není jeho samozřejmým výrazem; je něčím umělým; je vytvářeno; je právě dílem. Malíř se stává při své práci prvním divákem svého obrazu, básník svým prvním čtenářem, skladatel nezná svou skladbu, dokud nenapíše poslední takt. Jako autor románu je překvapen, že se mu během psaní postavy vymykají z rukou, jednají po svém a přetvářejí si samy děj, stejně krajina, kterou malíř maluje, přestává být tou, kterou původně viděl – vyvstává před jeho očima teprve na plátně. Umělec se postupem své práce stále více dává vést tím, co se před ním zjevuje v jeho díle; obrací se k němu, svěřuje se jeho vedení, protože od tohoto díla očekává něco důležitého, co by bez něho neměl. Ideálem umění je naposled ona Kniha, o níž snil Mallarmé a která měla být bez autora, vznikat sama ze sebe, stát sama na sobě, být "orfickou" podobou světa.

"Orfický výklad světa (...) je jediným úkolem básníkovým a literární hrou povýtce," psal Mallarmé Verlainovi roku 1885. Když se blížil ke své ideální Knize, opouštěl Mallarmé vše, co dosud bylo literaturou. Jeho poslední dílo, Vrh kostek nikdy nezruší náhodu, není ani poezie, ani próza. Je to vlastně jediná dlouhá věta s mnoha vsuvkami; kusy této věty jsou rozloženy po stránkách, vytvářejíce si imaginární prostor, kde se slova a úryvky vět potkávají, pronikají, kříží a mizí, a důležitější než ony jsou prázdna, která mezi nimi zůstávají. "Ryzí dílo předpokládá zmizení výmluvnosti básníkovy, ten ponechá iniciativu slovům," psal Mallarmé v eseji Krize verše. Duchamp také nyní cítí, že musí opustit, co bychom mohli nazvat "výmluvností malby", a ponechat iniciativu tvarům – významům.

"Nejsem člověkem, který se rozhoduje," poznamenal Duchamp Francis Steegmullerové. Šel naslepo. Co ho vedlo, byla stejná "negative capability", negativní schopnost, o jaké psal svým bratrům o Vánocích 1818 John Keats: , spočívá v tom, že je člověk schopen být v nejistotách, tajemstvích, pochybách a nijak ho to nedráždí, aby hledal fakta a důvody." Duchamp mluvil v tomto smyslu o sobě jako o "mediální bytosti". Umělec nezná ani původ, ani cíl toho, čemu se obětuje. "Ve skutečnosti se všecko událo před vaším rozhodnutím," řekl Jouffroyovi 1961. A v témže rozhovoru: "Malířství bylo (pro mne) jedním prostředkem mezi jinými, vedoucím k cíli dosti těžko definovatelnému. Nijak se nepokouším sám sebe soudit, ani nechci dojít k nějakému zřetelnému cíli, napřed uváženému nebo sociálnímu." Podobně se vyjádřil i v rozhovoru s Williamem Seitzem roku 1963: "Malování byl jen nástroj. Most, který by mne dostal někam jinam, kam, to nevím."

Proto mluvilo sobě jako o "médiu". Toho termínu používal rád i Breton. ze samých počátků surrealismu, ještě před prvním manifestem, je Bretonův text Příchod médií. Definuje už tady surrealismus jako "jakýsi psychický automatismus, který odpovídá dost dobře snovému stavu," a popisuje výsledek pokusů, jak vyvolat takový automatismus hypnotickým spánkem. Mluvil-Ii však Duchamp o medialitě, nemyslel tím takový bezvědomý a bezvolný stav. Nemyslel ani na to, že by dílo mohly vytvářet neznámé moci podvědomí, jak si to vykládal Breton. "Mé nevědomí je němé jako všechna nevědomí," podtrhl nikoli bez polemického ostnu v dopise Bretonovi 1953. Umělec má dát svému dílu všechny své síly, svůj talent, svou dovednost, svou vůli, svůj intelekt, všechen svůj život – ale musí se dát přitom vést něčím, co je nějakým způsobem mimo něj. Dovídá se o tom teprve ve svém díle a nesmí si to ani nijak vykládat. "Nenajdete žádnou řeč, jíž by se dalo mluvit o obraze," varoval Duchamp svého monografistu Artura Schwarze. "Přinejmenším docela překroutíte původní poselství, ať o něm řeknete cokoli." Je tomu docela tak, jako by dílo bylo už napřed někde hotovo, ale hluboko či daleko zasuto, a jako by všechna námaha toho, kdo se pokládá za jeho autora, byla obrácena k tomu, aby je odhalil a ukázal ostatním. Když roku 1949 v diskusi o současném umění mluvilo tom, že je umělecké dílo docela neodvislé od umělce, a když se na něho obrátil jeden z účastníků debaty, antropolog George Bateson, s otázkou, zda tedy umělecké dílo existuje dříve, než je umělec uskuteční, odpověděl Duchamp rozhodně: "Ano, musí se vytáhnout" (it has to be pulled out) – nejspíše jako dítě z matky. Umění vyžaduje námahu celého života, ale umělec se přitom dotýká něčeho, zač nemůže odpovídat. Je vůči svému dílu bezmocný a jím nevinný. Je to "řada úsilí, bolestí, zadostiučinění, zavrhování, rozhodování, které nemohou ani nemají být plně vědomé", řekl v přednášce Tvořivý proces roku 1957. To nepovědomé, neznámé ještě dílo samo vyžaduje od umělce jeho zápas, a naposled jeho zásluha bude tím větší, čím méně se o své dílo zaslouží, čím více bude překvapen, když se jeho dílo objeví, čím lépe v tomto zápase svému dílu podlehne.

Duchamp měl sílu zůstat při tomto neznámém, zůstat věren tomu, co se skrze něho hlásilo, setrvat při své nevědomosti, při svém prostředkování, být "médiem". To je také vysvětlení Duchampovy "Ienivosti", o které často mluvil, jeho neschopnosti dokončit Nevěstu svlékanou svými mládenci, dokonce, jeho dlouhých zámlk, skrovného rozsahu jeho díla: sečte-Ii se pečlivě všecko, co za svůj dlouhý život udělal, každá kresbička, každá drobnost, je to podle důkladného soupisu Artura Schwarze z roku 1970 pouhých 141 věcí. Duchamp mohl jistě při své vůli, své inteligenci, svém talentu, své obratnosti vytvořit mnohem víc prací. Ale jako každý umělec věděl, že do svého tvůrčího procesu nesmí zasahovat, že musí své dílo trpělivě vyčkávat, i když takové vyčkávání ho bude stát celá léta nečinnosti. Jeho "Ienivost" byla trvalým napjatým nasloucháním; Duchamp byl spíše kontemplativním umělcem východoasijským než podnikavým umělcem moderní Evropy.