Nadrychlé a podtenké

Abychom zachytili skutečnost v ustrnutí nelineárního času, k tomu by asi bylo třeba, přemýšlel Duchamp, jakési zvláštní momentky, která by byla "ultrarapidní" – supermomentky, která by provedla podobný řez čtyrozměrným kontinuem, jako to činí perspektivní plány v euklidovském perspektivním obraze. Náš prostor, řekl jednou, je "vůči čtvrtému rozměru nekonečně tenký a absolutně plochý řez". Obdobou tohoto "ultrarapidního" je tedy "inframince" "infratenké". Soudě podle jeho poznámek, přemýšlel o tom někdy od polovice třicátých let: "Odrazy světla na různých více či méně vyleštěných površích – Matné odrazy, které působí jako obrážející zrcadla, mohly by sloužit za optický příklad infratenkého jakožto ,vodiče' z druhého do třetího rozměru." "Ultrarapidní" bylo tedy – už v Smutném mladém muži ve vlaku a v Aktu sestupujícím se schodů – pro Duchampa mezerou v čase, něčím mezi třetím a čtvrtým rozměrem, přechodem mezi nimi, a "infratenké" bylo mu něčím mezi druhým a třetím rozměrem, mezerou v prostoru – tím opět unikalo z našeho světa, striktně určeného danou rozměrovostí. Jako by se ono "ultrarapidní" přestoupení z imanence do transcendence, z fenomenálního do metafenomenálního, odehrávalo v onom "infratenkém", v infinitezimální diferenci prostoru.

Připomíná to "světy mezi", "in-between", jak o nich píše Anna Balakianová, citujíc Rilkův verš o "Zwischenraume der Zeit", o "meziprostorech času" v jednom ze Sonetů Orfeovi. v té básni Rilke apostrofuje zrcadlo: "mezi prostor" mezi skutečným a nedostupně zrcadleným. Autorka byla by mohla citovat i z jiného z těchto sonetů výraz "Zwischending", "mezivěc": tentokrát je to ovoce, jež mrtví poskytují živým, čili něco "mezi" životem a smrtí. Rilkovy "meziprostory času" evokují Duchampův Akt sestupující se schodů a vůbec Duchampovu intuici času. "Světy mezi naznačují kompromis mezi neuvěřitelnou nesmrtelností a nepřijatelnou smrtelností," komentuje autorka. v duchampovských termínech je "svět mezi" nelineárním časem, kde smrt nemůže být (protože tam nic nezačíná a nekončí), a časem lineárním, kde smrt je nezbytná (protože tady vše míjí i pomíjí).

"Infratenké", řekl Duchamp 1958 Denisovi de Rougemont, je to, "co uniká našim vědeckým definicím. Použil jsem z úmyslu slova ,mince', což je lidské slovo, citové, nikoli slovo laboratoře. Hluk či tón, který dělají manšestrové kalhoty jako ty, co mám na sobě, když se pohnu, patří k infratenkému. Prostor v papíru mezi lícem a rubem tenkého listu... Je třeba to zkoumat... Už deset let se o to hodně zajímám. Věřím, že tím infratenkým se dá projít z druhého do třetího rozměru." Několikrát dal Duchamp příklad takových infinitezimalit. Jeden je otištěn v Bretonově Antologii černého humoru 1940:

"Transformátor k využívání malých promrhávaných energií jako:
přebytku tlaku na elektrický knoflík,
výdechu tabákového dýmu,
růstu vlasů, chlupů a nehtů,
pádu moči a výkalů,
pocitů strachu, úžasu, mrzutosti, hněvu,
smíchu,
pádu slz."

Roku 1955 uzavřel Duchamp zevrubný rozhovor o svém díle s J. J. Sweeneyem: "Umění je otvírání světů, kde nevládne čas ani prostor. Žít znamená věřit." Věřil v neviditelné a zkoumal, jak toto neviditelné učinit viditelným. To byl podle něho úkol malířův. Proto je také výklad jeho díla tak obtížný.