Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce

Integrální součástí díla měl být text, jehož náčrtky vznikaly během přípravy obrazu. Zůstalo při těchto zlomkovitých poznámkách. Duchamp je pečlivě uschovával. Je to přes tři sta lístků s písemnými a někdy kreslenými notacemi nápadů, úvah a projektů. Podstatnou část z nich Duchamp publikoval. Už roku 1914 jich 16 ofotografoval a složil ve třech kopiích do krabic od fotografických desek (cituje se jako Krabice z 1914); dalších 93 vydal v pečlivých faksimiliích roku 1934 (tzv. Zelená krabice) a jiné stejným způsobem roku 1967 (tzv. Bílá krabice). Konečně z jeho pozůstalosti je jich pod názvem Poznámky reprodukováno ještě více než sto (vedle množství dalších, netýkajících se Velkého skla). Bez těchto poznámek zůstávalo Velké sklo nepochopitelné. Teprve když vyšla Zelená krabice, mohl André Breton napsat první výklad díla, památný esej Maják Nevěsty. Nejrozsáhlejším zatím výkladem je knížka Jeana Suqueta Zrcadlo Nevěsty (1974). Suquet byl první, kdo se věnoval i části, kterou Duchamp sice ve svých poznámkách projektoval, ale nerealizoval a bez níž,jak se ukazuje, nelze dílo pochopit. Duchamp, který pokládal ostatní rozbory za interpretace většinou jen subjektivní, Suquetův rozbor výslovně schválil. po vydání zbývajících Duchampových poznámek roku 1980 je třeba nyní tento výklad doplnit a snad uzavřít. Nutno však těch poznámek používat opatrně. Nad intelektuální spekulací měla u Duchampa vždy po celé vznikání Velkého skla převahu myšlenka výtvarná. Často proto právě ty momenty, o kterých nejvíc přemýšlel a nejvíce se o nich rozepisoval, se v díle nakonec ani neuplatnily, zatímco o částech svrchovaně důležitých nenalézáme v poznámkách zmínku. Svou logiku si nese obraz sám v sobě.

Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce, není malována, nýbrž konstruována. Nic tu není ponecháno improvizaci. Duchamp postupoval vskutku jako při nějakém inženýrském díle; bude také mluvit o "celibátnickém stroji", nebo méně srozumitelným způsobem o "zemědělském stroji" nebo "oráčském nástroji" – snad narážkou na agrární mýty plodnosti. v jeho poznámkách jsou úryvkovitě zachyceny složité úvahy, které věnoval myšlenkové koncepci i způsobu provedení, zejména perspektivnímu a barevnému systému chystaného díla; prostudoval proto literaturu o geometrii a perspektivě a zkoušel kalkulovat exaktně i barvy. Obraz má být na rubu skla, volně umístěného v prostoru; bude vysoký dva metry a dvě třetiny a široký metr a tři čtvrtě, přesně 266,5 cm x 170 cm. Duchamp promýšlí a načrtává celkový rozvrh s kótovanými mírami i jednotlivé složky mechanismu; spodní část projektuje v přísné perspektivě a nakreslí proto nejen nárys, nýbrž i půdorys, jak by předměty byly umístěny v skutečném prostoru; celek, pokud jej má už v představě jasný, si nakreslí na zeď ve skutečné velikosti a provede technické zkoušky. To mu potrvá od roku 1913 do roku 1915. Toho roku přesídlí do New Yorku. Zde začne s realizací na skle. Název činí potíže svou délkou; bude tedy dílu říkat prostě Velké sklo a toho názvu se pak běžně užívá. "Malými skly" jsou studie k tomuto Velkému sklu z let 1914 až 1928 – Kluzák, Devět samčích odlitků, Dívat se (z druhé strany skla) jedním okem zblízka téměř celou hodinu.

Během let 1915 až 1921 přenese kresbu na dvě skleněné desky, jež ponesou horní a dolní část díla (má nyní formát 227,5 cm x 178,8 cm), položí barevné vrstvy, a aby byly izolovány od vlivu vzduchu, zakryje obrysy tenkým olověným drátem, připevněným pomocí průzračného laku. Je to únavná práce. Soustavně se jí věnuje do roku 1918. Tehdy odjíždí do Buenos Aires, pak pobývá v Paříži; Velké sklo nechává v newyorském ateliéru. Když se vrátí do New Yorku, pokračuje na něm. Roku 1921 přikročí k provedení Okulistických svědků v pravé dolní části. Je nesmírně obtížné: dal část skla pozrcadlit a teď půl roku odškrabuje vrstvu amalgámu, až zůstane jenom jemná kresba Svědků. Chtěl nad nimi ještě upevnit čočku, jak to zkusil v Buenos Aires na posledním z "malých skel", Dívat se (z druhé strany skla) jedním okem zblízka téměř celou hodinu; pak zůstane jenom při tom, že naznačí její místo kroužkem. Podle plánu umístí na principu náhody (střílí z dětského kanónku zápalku s hlavičkou namočenou v barvě) v horní části devět Výstřelů. Práce se zpomaluje, až roku 1923 pracuje Duchamp na Velkém skle naposled. Zanechá je nedokončené. Velká část pravé poloviny zůstala prázdná.

Dílo patřilo tehdy už manželům Arensbergovým, americkým uměnímilovným boháčům, s nimiž se Duchamp seznámil hned po příchodu do New Yorku. Duchamp tím uhradil nájemné ateliéru, které za něho platili. Arensbergovi se zatím odstěhovali na druhý konec Spojených států, do Kalifornie, a přenechali Velké sklo Katherině Dreierové. Ta je umístila ve své pracovně a roku 1926 je zapůjčila na Mezinárodní výstavu moderního umění v Brooklynském muzeu. Bylo to poprvé a také do roku 1969 (kdy se dostalo do sbírek Filadelfského muzea) naposled, co bylo vystaveno. Když je z Brooklynu vrátili, jeho majitelka nechala bednu neotevřenu; zdá se, že dílo mnoho nepostrádala. Teprve po dvou letech zjistila, že ze skla je hromada střepů. Rozbilo se během zpětné dopravy. Uplynuly další dva roky, než se to odvážila Duchampovi říci. Duchamp se rozhodl Velké sklo restaurovat, ale ani on nepospíchal. Provedl opravu teprve během dvou letních měsíců roku 1936. Téměř celé dílo se mu podařilo složit mezi dvě skla, jenom pravou horní část s Výstřely nezbylo než nahradit novou. Bohužel místo tří vrstev vodorovně umístěných pruhů skla musel Duchamp vložit kovovou příčku, aby jí vyztužil celou konstrukci. Proto se dnešní Velké sklo rozpadá opticky na dvě oddělené části.