Nedostupné

Původní název La Mariée mise a nu par ses célibataires doplnil Duchamp teprve dodatečně slůvkem meme a oddělil jej čárkou. Toto anakolutické meme nedává žádný smysl a Duchamp sám jen říkal, že je to pouhé adverbium, použité z "poetických důvodů". Duchamp si liboval – jako Roussel – v slovních hříčkách a je docela pravděpodobné, jak na to upozornil Nicolas Calas, že za tímto "meme" se skrývá "m'aime". Nevěsta svlékaná svými mládenci mne miluje: dílo by pak bylo imaginárním obrazem incestní lásky. Lásky marné: ona část, kde měla láska Mládenců vystoupit k Nevěstě, je z valné části prázdná. Duchamp to vysvětloval únavou z dlouhé práce, kterou Velkému sklu věnoval. Ale důvod je asi jiný.

Příběh Velkého skla je symbolem rozvedeným do mytického děje. Vyvrcholením je epifanie Panny-Nevěsty. Je to sestra; je nedostupná. Je tu mravní kód se zákazem incestu – to je ta jiskřivá šibenice s oprátkou okolo hrdla Nevěsty. Tato nedostupnost Nevěsty je však symbolem nedostupnosti větší: je nedostupností jejího tajemství. Každý umělecký symbol se ve své hloubi ukazuje ambivalentní. Nevěsta je zároveň toužená i děsivá, krásná i ohyzdná. Během vznikání tohoto symbolu na sérii kreseb Panny a Nevěsty je jakoby svlékána z kůže, zůstávají z ní jen vnitřní orgány. v obraze Přechod Panny v Nevěstu má uťatu i hlavu. v této podobě přejde do Velkého skla. Zbývá z ní jen tělo se svým fyzickým fungováním. Vakefalické Nevěstě bylo pro Duchampa něco nelidského a obludného, jako jsou nelidská a obludná zpodobení mnohých božstev v řadě náboženství. Je zde však také a zvláště – mýtus moderní. Mario Praz mu věnoval známou knihu, Láska, smrt a ďábel, a datuje vznik tohoto mýtu k literárním a výtvarným manýristům Anglie šestnáctého století. Pro Baudelaira pak byla jeho milenka "slepým a hluchým strojem, plodným krutostí"; "V aktu lásky je velká podobnost s mučením nebo s chirurgickou operací," píše ve svém deníku. Swinburne má báseň o "Faustině"; je to "stroj lásky s hodinovým strojem z poddajného zlata", a jeho Dolores je "dcerou Smrti a Priapa".

Nevěsta byla pro Duchampa podobnou mytickou postavou. Ještě po mnoha mnoha letech si vzpomínal na sen, který měl v době, kdy mu její postava vznikala na prvních obrazech. Zjevila se mu tehdy v Mnichově roku 1912, jak svěřil Lebelovi, v podobě "obrovského hmyzu druhu skarabea a krutě jej drásala svými krovkami". (V originále "labourait"; "labourer" znamená v původnějším významu "orat", což by snad mohlo pomoci k vysvětlení, proč ve svých poznámkách nazývá Duchamp své Velké sklo také "machine agricole", "zemědělský stroj".) Milostná Nevěsta je zároveň děsivým nebezpečím; jako každý styk s mocemi přírody a vesmíru, tak také – a zvláště láska může být pro člověka stejně vykoupením jako záhubou. Nevěstina hlava se ve Velkém skle musí proměnit v nehmotný oblak, aby mohla sdělit své poselství Mládencům, a tito Mládenci se neodváží přistoupit než na nejzazší okraj její Mléčné dráhy a opět teprve svou láskou už odhmotnělou.

Nevěsta vznikla ze stejných popudů a stejnou cestou, jakou jindy vznikaly modly. Její Mléčná dráha je její svatozáří. Ta svatozář je také znakem "epifanie". Rýsovala se už v předešlých pracích Duchampových a Duchamp sám si ji nedovedl vyložit. "Aura (,halo') okolo ruky nebyla výslovně motivována Dumouchelovou rukou," odpovídal v dopise roku 1951 Arensbergovi, který se ho ptal na vysvětlení tohoto motivu na Podobizně dr. R. Dumouchela z roku 1910. "Je znamením mých podvědomých zájmů o materialismus. – Nemá žádný zřetelný význam či výklad, ledaže uspokojovala mou potřebu ,zázračného', která předcházela mému kubistickému údobí." Jean Clair ve svých komentářích upozornil, že takové "svatozáře" vskutku existují a dají se dokonce za zvláštních podmínek zachytit fotograficky; mluví se o "biolomunismu", barevném světle, které obklopuje všecky živé bytosti. Snad se někdy stupňuje a pak se stává viditelné i normálnímu zraku. Mnohdy je ostatně cítíme, i když je nevidíme: mluvíme běžně o tom, že někdo září štěstím či láskou. Když C. G. Jung ležel roku 1944 po infarktu, měl v bezvědomí vidění a později mu řekla ošetřovatelka: "Byl jste jako obklopen září." Svatozáře na náboženských obrazech nejsou vymyšleny.

Protějškem mýtu Nevěsty je mýtu s Mládenců. Má velmi blízko k představám pozdní filozofie helenistické. Láska Mládenců je na počátku symbolizována svítiplynem, jehož jsou sami "odlitky"; ten svítiplyn je tedy utváří. Řečí oné filozofie bychom je nazvali bytostmi "pneumatickými" a překládali bychom to slovo jako "duchovní". v další své pouti skrze přístrojovou soupravu Skla měl tento svítiplyn mrznout a tuhnout, čili degradovat z "pneumatického" stavu do pouhé hmotnosti, z utvářeného a lehkého klesat do tíže a beztvárnosti Cákanců bláta. Pak mělo dojít k vykoupení bezmocné touhy Mládenců, k obratu, "epistrofé" termínem novoplatoniků a gnostického filozofa Valentina. Svou lásku měli opět zbavit pozemské tíže, téměř znehmotnit a přepodstatnit, proměnit v nejsubtilnější podobu hmotnosti, ve světelnost, a tak vystoupit až k Nevěstě. Kdybychom zůstali při této interpretaci, Nevěsta by byla personifikací řecko-gnostické Sofie.

Můžeme se hrozit, co by se s Mládenci – i s Nevěstou – stalo, kdyby se dotkli přímo jejího svlečeného (i z kůže svlečeného) těla. Bylo by to znesvěcení se všemi důsledky. Toho se už málem mohl dopustit Žonglér, když vstoupil až nahoru nad její šat. Zatímco touha Mládenců po onom dlouhém proměňování se povznáší k Nevěstině poselství – k Mléčné dráze, v niž se proměnila její hlava – , ona vlákna vzájemného lákání a svádění mezi Nevěstou a Žonglérem vycházejí jen z jejího klína a k němu se vracejí. Proto asi ten Žonglér nikdy nesměl k Nevěstě vstoupit. Duchamp jej nemohl realizovat.