Mýtus Nevěsty

Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce, nevznikla z racionálních úvah. Je kondenzátem dlouhého a spontánně pokračujícího symbolického procesu, jehož počátky sahají alespoň deset let před koncepci Velkého skla. Byl podněcován rozhodujícími zážitky umělcovými, "epifaniemi", zjevováním významu smyslové přítomnosti. Vzniklo složité dílo složitého smyslu. Jako každý symbol je mnohovýznamný, tak i Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce. Podle Duchampa je "jakousi apoteózou panenskosti", pro Harrietu a Sidneye Janisovy obrazem Nanebevzetí Panny Marie, pro Roberta Lebela mýtem neplodné lásky, pro Artura Schwarze dokumentem incestního pokušení a archetypálním tělem androgyna, pro Octavia Paze dávným mýtem Velké Bohyně, Panny, Matky a Ničitelky, pro Jeana Claira metafyzickou spekulací a epopejí zároveň erotickou i komickou, pro Michela Carrougese obrazem tragédie moderního světa. Nejspíše platí všechny ty výklady. Jak píše Duchamp v jedné ze svých poznámek, je to obraz "božství-Nevěsty a mládeneckého-lidského"; je to obraz lásky pozemské a lásky nebeské a je to také obraz moderního světa, mechanizovaného, výkonného a marného, navždy odtrženého od světa přírody, růstu, rozkvétání a plození. Je to obraz zoufalství, zavrženosti a samoty a je to obraz nekonečné a nevýslovné touhy. Nevěsta je Sofií, Moudrostí, Poznáním valentinské gnóze: druhým jménem byla Prunikos, Nevěstka.

Nejblíže mýtu Duchampově je manichejský mýtus: Dobrý bůh, který chce pomoci světlu, zajatému do hmotných temnot, aby z nich vyvázlo, použije lsti: promění androgynní Archonty – tvůrce a vládce pozemského světa – v "nejkrásnější panny", mužští Archonti při pohledu na jejich nahotu ejakulují a s jejich semenem unikají jim i částečky světla. Semeno padá k zemi, odkud pak začíná dlouhá pouť světelných částeček zpátky k slunci. Symbolika platí vždy v obou směrech, a jako je tento obraz nesplnitelné lásky symbolem incestu, stejně je tu incestní láska symbolem nesplnitelnosti lidské touhy; a jako to mohla být zkušenost marného vzněcování "benzinem lásky" dospívajících sester, stejně – a ještě více – bylo to vědomí nenaplnitelnosti lásky zde na této zemi, co nalezlo svou podobu v tomto obraze incestní touhy. Je to obraz provinilosti a nevinnosti; obraz imanence příliš bezmocné, než aby dokázala vstoupit do transcendence, a obraz transcendence příliš bezmocné, než aby mohla pojmout do sebe imanenci.

Jako je tomu u všech symbolických systémů, pohybujeme se i tady stále uvnitř tohoto kódu a nemůžeme jej nahrazovat jiným. Pro jiný systém je nesrozumitelný. Friedrich Schlegel otiskl už roku 1800 esej na obranu nesrozumitelnosti. "To nejcennější, co člověk má, závisí posléze kdesi na jednom bodě, který musí zůstat v temnu, přitom však nese a drží celek, a tuto sílu by ztratil v témže okamžiku, kdy bychom jej chtěli rozpustit v rozumu." Později se začalo mluvit o iracionalitě umění; vznikl z toho dojem, že umění je rozumu nepřátelské a že zvláště moderní umění je proto nebezpečné. Ale to, oč tady jde, je transcendentní, a transcendentní není iracionální, alespoň ne jak jsme si zvykli tomuto termínu rozumět. Iracionální je stejně imanentní jako racionální: iracionální je ona část či aspekt imanentního, který obvykle nepostihujeme rozumem a nezvládneme vůlí. Nesrozumitelnost umění naproti tomu spočívá v jeho otevřenosti vůči transcendentnímu; je to podíl transcendentního, co je činí nesrozumitelným. Není iracionální, nýbrž transracionální. Ta nesrozumitelnost není tedy z toho, že by bylo protichůdné vědeckému nazírání. Stejně zas srozumitelnost vědy je nesrozumitelná pro umělecké poznávání. Jsou prostě jiné.

Věda a umění jsou dva různé a ve své oblasti stejně platné systémy. Věda se vymyká umění a umění se vymyká vědě. "Věda o umění" je kontradiktorní výraz. v naší racionální době je potřeba teorie, která by hájila a objasňovala existenci umění. Interpret uměleckého díla nemůže však více, než k uměleckému dílu uvést. Před ním už musí čtenáře opustit; nechat ho už dál s tím dílem samotného. Pravdu má Susan Sontagová ve své eseji Proti interpretaci, že dnešní interpretace uměleckých děl jsou namnoze "pomstou intelektu na umění". Uzavírá prostě: "Místo vykládání potřebujeme umění milovat." v umění je zajisté nějaké poznání, nějaká moudrost; a jestli filozofie je, jak čteme u Platona, milováním moudrosti, patří tedy přemýšlení o umění spíše filozofii než vědě.