J. F. Lyotard – Okamžik, Newman (in: Putování; Herrmann a synové 2001)

přeložil – Miroslav Petříček

ukázky vztahující se k Duchampovi

(…) To, čím se odlišuje Newmanovo dílo v souboru "avantgardního" umění, a zejména v rámci amerického "abstraktního expresionismu", není to, že by bylo posedlé otázkou času, protože tuto posedlost má společnou s mnoha jinými malíři, nýbrž odlišuje se svou nečekanou odpovědí: čas je obraz sám.

Máme-li tento paradox nějak blíže charakterizovat a rozvinout, je třeba srovnat newmanovské "místo času" s tím, které dominuje v obou velkých dílech Duchampových. Velké sklo a Jsou-li dány se vztahují k událostem, k "obnažování" Nevěsty, objevování obscénního těla. Obě jsou jedním: událost ženství, skandál, kterým je "druhé pohlaví". Zatímco však ve "zpomalenosti skla" k události ještě nedošlo; v křovinách za kukátkem již nastala. Obě díla jsou dva způsoby, jak reprezentovat anachronismus pohledu vzhledem k události obnažování. "Námětem" malby je okamžik, jas zaslepující zrak, epifanie. Podle Duchampa však nelze tuto událost, "ženství", postihnout v čase "mužského" pohledu.

Z toho vyplývá, že čas, jehož je zapotřebí ke "konzumaci" (k prožití, komentováno tohoto díla, je jakoby nekonečný: je vyplněn zkoumáním výjevu (duchampovský termín) samého, jehož je "svlékání" znesvěcující i posvátné analogon. Výjev či zjev znamená, že se děje něco, co je něčím jiným. Jak zobrazit jiné? To bychom je museli identifikovat, což je protiřečení. Duchamp organizuje prostor Nevěsty vzhledem k “ještě ne", prostor Jsou-li dány vzhledem k "již ne". Divák Skla čeká Godota; za dveřmi Jsou-li dány hledá divák zmizelou Albertinu. Obě Duchampova díla jsou jakoby spojnicí mezi zoufalou anamnézou Marcela Prousta a Beckettovou parodií na očekávání.

Cílem Newmanova obrazu není ukázat, že trvání přesahuje vědomí, nýbrž chce být samo událostí, vyvstávajícím okamžikem. Tedy v dvojím smyslu se liší od Duchampa, po stránce "poetiky", lze-li to tak říci, a po stránce tématu. Duchampovské téma. třebaže jen vzdáleně. Má svůj původ v určitém žánru, v žánru Marnost; téma Newmanovo náleží ke Zvěstováním. k Epifaniím. Mnohem větší je však rozdíl obou výtvarných poetik. Newmanův obraz je anděl. Nic nezvěstuje, je zvěstováním samým. Naopak ve velkých výtvarných dílech Duchampových jde o to unikat pohledu (a duchu), protože chce analogicky reprezentovat, jak čas uniká vědomí. Ale Newman nereprezentuje nějaké neprezentovatelné zvěstování, nýbrž nechává je, aby se prezentovalo.

Čas nutný ke "strávení" Newmanovy malby je naprosto odlišný od času, který vyžadují Duchampova veledíla. Nekončíme jej tím, že vyprávíme Velké sklo anebo Jsou-li dány. Vyprávění, mnohá vyprávění zahalují Nevěstu tak, jak je vnukají záhadná jména načrtnutá na okraji papíru Krabiček, jak je ve fantazii vyvolává sklo a jak je reprezentují komentátoři. Narativita pak ustupuje do pozadí a téměř mizí v návodech na skládání Jsou-li dány, avšak vládne samotnému prostoru obscénního betlému. Vypráví narození. A vyprávění se rovněž domáhá i barokní ráz materiálů. (…)

 

(…) Prolomení prostoru veduty, o který se snaží Newman, zasahuje až do "pragmatického" základu tohoto prostoru. Vládce-malíř, "já", již nenabízí pohledu svou slávu (anebo, u Duchampa, svou bídu) někomu třetímu (samozřejmě včetně sebe sama) v rámci "komunikační struktury", jež založila klasickou modernost. Duchamp pracuje na této dispozici z nejrůznějších stran, zejména pak svými výzkumy vícedimenzionálního prostoru a všech typů “vazeb", Dílo jako celek má svým místem velkou temporální vazbu "příliš brzy / příliš pozdě". Vždy je ve hře nějaké příliš, které je indexem bídy, zatímco sláva, např. karteziánská "ušlechtilost" usiluje vždy o náležitost. Avšak Duchampova práce se týká obrazového, výtvarného sdělení, jež se předává od adresanta, malíře, k adresátovi, divákům, přičemž tematizován je referent, diegese, kterou sice divák stěží vidí, avšak bezpočtem úskoků a paradoxů, jež mu nastavil malíř, je vyzván k tomu, aby ji hledal. Oko tedy pátrá v režimu divinace nebo tušení: zkus uhádnout.